Povídali jsme si paní Wedlovou a jejím partnerem, kteří u nás v porodnici strávili týden po narození jejich dcery. Ta přišla na svět porodem sekcí (tzv. císařským řezem). Jaké byly jejich zkušenosti? Jak ten týden u nás vnímali? Přečtěte si krásný rozhovor, který nám dělá velikou radost.
Jak vnímáte rozdíl mezi prvním a druhým porodem? Oba proběhly sekcí, ale každý v jiné porodnici. Ten druhý proběhl u nás v Prachaticích.
Matka: První rozdíl byl už v tom, že ten první porod císařem byl akutní a tenhle druhý byl plánovaný. Další rozdíl je v tom, že přístup tady v porodnici byl empatičtější. Všichni se snažili, aby to bylo pro nás co nejpozitivnější, aby nám splnili naše přání, která jsme měli k porodu. U prvního porodu nám slibovali, že partner může být u porodu se mnou, ale nakonec ho na sál nepustili. Tady to bylo jiné. Partner mohl být po celu dobu porodu se mnou. Pro mě je důležité, že jsme si zážitek porodu mohli prožít spolu.
Otec: Za mě je největší rozdíl v tom, že tady u vás jsem věděl, co se bude dít. U prvního porodu jsem nevěděl vlastně nic. Tady jsem byl celou dobu u toho, a to mi dalo klid. A vše bylo probíhalo tak, aby se splnily naše představy. Bylo to hrozně pozitivní. Moje vzpomínka na tento druhý porod je, že tohle je porod, který jsme si užili. I přes to, že šlo o porod císařským řezem.
Matka: Hlavně byla skvělá ta informovanost. V každém okamžiku jsme věděli co se děje a co se bude dít dál.
Co to pro vás z partnerského pohledu znamená, že jste celou dobu mohli být spolu? I když šlo o porod císařským řezem.
Matka: Já jsem měla ohromný strach. Až panický. Celou cestu sem jsem probrečela. Takže pro mě to byla obrovská opora, že mám přítele u sebe. Věděla jsem, že spolu to zvládneme. Z prvního porodu jsem si odnesla to, že mi toto bylo uzmuté. Že tam tatínek nebyl. Ani první dítě jsem po porodu neviděla. Cítila jsem se okradená. Teď a tady v Prachaticích to bylo jiné. Lepší. Vše bylo tak, jak jsme si přáli. Mohli jsme si to vše prožít spolu. Všechny ty emoce a ty první okamžiky.
Otec: Pro mě to byla hlavně jistota. To že jsem tam byl. Na vše jsem se mohl připravit, protože jsem stále od personálu věděl, co se děje a co se dít bude. A hlavně to byl skvělý pocit, být u toho. I když šlo o císařský řez, tak jsem byl rád, že můžu ženě být oporou. Uklidnit ji. Ona si mohla prožít ten porod tak, jak si přála. Nakonec jsme ještě dítě spolu přivítali na svět. (usmívá se)
Matka: Já si vlastně ten první porod vůbec nevybavuji. Až pak ten okamžik, kdy jsem se probrala na pokoji a říkala jsem si, že žiji. Já i dítě. Tady to bylo vše jinak. Tady jsme byli spolu. Pro mě bylo strašně moc důležité, že mám svého chlapa u sebe, že mě drží za ruku, a tím mě uklidňuje. Cítila jsem, že situaci máme spolu pod kontrolou. I personál byl skvělý. Cením si toho, co jsme už říkali. Informovanost v každé chvíli porodu. To je něco, co je vážně moc důležité.
V průběhu porodu jste inhalovala Entonox. Pomohl vám? Toto inhalační analgetikum kromě tlumení bolesti také uklidňuje. Cítila jste to?
Matka: Asi ano. Já jsem hodně emotivní člověk. A když nad tím přemýšlím, jo, uklidnilo mě to. Vybavuji si i to, že mi pořád říkali, co se bude dál dít. Bylo to fajn, vědět, co mě čeká, a přitom se cítit taková vyklidněná. V pohodě.
A co pobyt na šestinedělí, jaký to pro vás jako pro rodinu mělo význam, že jste tam mohli být spolu?
Otec: Za mě je to takové smíšené. Hlavně z toho důvodu, že tu s námi mohl být i starší syn.
Matka: To je pravda. On měl zabalenou i tašku, ale nakonec se rozhodl, že s babičkou odjede domů. Do porodnice se už vrátil jen partner. Byli jsme tu potom jen my tři. Já, dcera a partner. Nakonec bylo lepší, že jsme se soustředili s miminkem jen na sebe a nemuseli řešit ještě staršího syna. Ale už jen to, že tu na chvíli byl a mohla jsem mu vše povědět bylo neskutečně důležité. Tady jsme měli soukromí a všechny emoce mohly ven. Synovi jsem mohla vše povědět, než odjel domů. Velký benefit bylo to, že jsem hned mohla mít dceru na noc u sebe. Důležité pro mě bylo i to, že partner tu byl se mnou a pomohl mi s malou třeba i přes noc, protože samozřejmě rána na břiše mě bolela.
Otec: Pro mě bylo dobré, že jsem byl u toho. Že jsem mohl pomoct nejen na pokoji, ale i při testech malé. Mohl jsem kdykoliv pomoct přítelkyni, kterou rána po císaři bolela. Mohl jsem to pro obě udělat. S malou jsem byl hned od začátku, to je skvělé. Sžili jsme se hned od první chvíle, ne až po týdnu po příjezdu domů.
Matka: Pro mě bylo důležité, že třeba na vyšetření s malou chodil přítel. Věděla jsem, že je s ní, že se o ni postará. To je pro mě nejvíc důležité. Dcera byla pořád aspoň s jedním z rodičů. Byli jsme tu jako rodina, ne jenom já a dcera. Tak je to pro nás správné.
Doporučili byste naši porodnici známým?
Matka: Určitě (usmívá se).
Otec: Už se tak děje. Když víme o někom, kdo je v očekávání, tak říkáme, že pokud chce dobré místo s dobrým přístupem, kde vyhoví vašim přáním, Jděte do porodnice do Prachatic. Přístup je tu nadstandardní. To jinde nepotkáte.